Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Expedice Libín 2012 - 2. díl

17.10.2012 14:16

Ve městečku Loděnice se na kontrolním bodě moc nezdržuji a úmyslně brzy odjíždím, třeba se mi povede naši třicetihlavou saň trošku roztrhat. Ze silnice do spícího lesa se noříme už jen ve třech. Z lesní tmy se k nám hlasitě řítí několik nahněvaných psů. Před sežráním nás chrání plot, který ve svitu čelovky není vidět. Nevím jak kluci, ale já si oddychnul.

Bookmark and Share

  • Na trase

Červená turistická stezka nás neomylně směřuje k Bubovickým vodopádům na Bubovickém potoce. Jsou tvořeny až dvoumetrovými kamenitými schody, mezi kterými příležitostně bublá potůček. Pro turisty obtížně schůdný terén. Kolo je nám víc než na obtíž. Kameny jsou kluzké. Chabý svit čelovky jistotu kroku nijak nezvyšuje. Jestli si tady nikdo nenamlátí, tak to bude úspěch. Blikačka přede mnou se jmenuje Joska Vaner a je z Příbrami. Slézá z kola, jedna noha se mu však zachytává za kořen a druhá se ještě toulá kdesi ve vzduchu. Joska se i s kolem poroučí k zemi. Naštěstí zůstal ležet na okraji srázu a nesklouznul dolů. Tam by se mu určitě nechtělo. Všechno dobře dopadlo, jen ta blikačka na batohu už mu nějak nechce blikat.


Dohnala nás asi osmičlenná skupinka. Tempo znovu nabírá na obrátkách. Nechci zůstat pozadu, a tak se i teď v půl třetí ráno dobrovolně potím. Řítíme se kolem lomů Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika. Trempové určitě vědí. My z té krásy teď v noci moc nevidíme. Dostáváme informaci, že asi deset minut před námi jedou dva bikeři a docela do toho bušej. Kdo to je? Kde se tam vzali?


V Dobřichovicích přejíždíme řeku Berounku a zezadu se na nás dotahuje osamělý jezdec. Jarda Semík z Děčína, vítěz předchozích dvou ročníků. Tak zrovna o něm jsem si myslel, že je jeden z těch dvou tajemných jezdců vpředu. Takže otázka zůstává nezodpovězená. Kdo to tam jede? Převážně tlačmo pěšky stoupáme vzhůru na Brdský hřeben. Ať jedeme či tlačíme, Jarda Semík stále v čele. Jsem mu přilepený na paty jako rozehřátý asfalt. Zkusím se ho držet, co mi síly stačí.


Brdy máme za sebou, pozvolna se začíná rozednívat a my klesáme do údolí legendární říčky Kocáby, kterou si trempové přejmenovali na Hadí řeku. Teprve teď jsem si uvědomil, že naše skupinka už je jenom čtyřčlenná. Za úsvitu je touha po spánku největší. Mně se spát nechce, ale připadám si takový připitomělý. Jarda Semík jede vpředu a je neomylný. V mapě se orientuje dokonale, neváhá ani chvilku. Než se zorientuji, kde v mapě vůbec jsme, on už dávno jede správným směrem dál. V tomhle ohledu to máme jednoduché, stačí ho jen následovat. Kdyby jel pomaleji, vůbec by mi to nevadilo. Říkat mu to ale nebudu. Třeba je to taky jen člověk a unaví se. Teď ale ne, teď musí jít únava stranou. Je potřeba zbystřit všechny smysly. Máme před sebou extrémně nebezpečný úsek v délce asi deseti kilometrů. Čekají nás Svatojánské proudy. A odtud už se domů několik cyklistů nevrátilo. Nevím přesně, co nás tam čeká, ale moc se těším.


Svatojánské proudy, úzká stezka vedoucí střídavě těsně u hladiny či vysoko nad řekou Vltavou, romantickým kaňonem, který býval v minulosti postrachem pro nákladní lodě a voraře kvůli nezkrotným peřejím. Zdolání tohoto úseku Vltavy nebylo snadné, protože náraz voru na balvan v divokém řečišti znamenal často i smrt vorařů. Tato nebezpečná romantika vzala za své zbudováním Štěchovické přehrady. Pro nás cyklisty však žádná změna nenastala. Stačí drobná chybička a biker se poroučí ze skalnatého srázu do hlubokých vod Vltavských.

 

Jedeme, občas tlačíme stezkou, která prý byla vybudována již v roce 1889. Tiše si užíváme tu divokou nádheru, která už nejednoho cyklistu stála život. Když projíždíme úzkým tunýlkem tesaným ve skále, Vltava ještě zahalená do ranního závoje mlhy nás mlčky pozoruje. A nám se daří. Projíždíme Svatojánskými proudy bez jediného zaváhání. Přiznám bez mučení, že jsem to čekal nebezpečnější. Odlišný pohled na věc však vnáší zážitek jiných Loudalů, které z pohodičky vytrhnul ze srázu letící asi dvacetikilový kámen. Prosvištěl jim velkou rychlostí kolem hlav, a kdyby někoho trefil, asi by na Svatojánských proudech bylo o pomníček navíc. Jenže tohle je něco, s čím ani ten nejšikovnější biker a nejopatrnější člověk nepočítá.


Daleko za sebou necháváme první trempskou osadu Ztracenka. Daleko za sebou necháváme i kolmou černou stometrovou skálu Mařenka, pojmenovanou po dívce, která se podle pověsti vrhla z vrcholu dolů kvůli neopětované lásce. Průjezd Svatojánskými proudy zakončujeme trošku nestylově, výstupem po schodech na Slapskou přehradu.


Je čtvrt na sedm ráno. Čtvrtek teprve začíná a my už máme na hrázi Slapské přehrady odkrojeno z trasy rovných 100 kilometrů. Rychle hltám sladkou energetickou tyčinku. „Tak, pánové, jedeme, do cíle zbejvá už jenom 540,“ hecuji zbylé parťáky naší skupinky. Nevěřil bych tomu. Celou noc jsem nespal, v nohách rovných sto kilometrů ne zrovna lehkým terénem, přesto se cítím skvěle. Jarda Semík se k odjezdu moc nemá. Vytáhl klobásu a začal svačit. Čekat? Nečekat? Nečekáme! Od Slapské přehrady pokračujeme jen ve třech a ani to není dělení konečné. Ládik Bimon jede tak nějak na půl. Možná je na rozpacích. Má počkat na Jardu? Nemá počkat na Jardu? Možná ho dostihla krize. Ať tak či tak, na zelené turistické stezce náročným terénem nahoru a dolu ho brzo ztrácíme a dál pokračujeme již jen ve dvou. Mým parťákem v úniku je Martin Marczi z Varnsdorfu. „Už melu z posledního, budu si muset někde odpočinout,“ hlásí Martin po chvíli a odpojuje se ve vesničce Jablonná. Na trase už se spolu nepotkáme, ale má zážitek, který stojí za zmínku. Když se na noc ubytoval kdesi v penzionu, musel vypadat opravdu zbědovaně. „Co když nám tady do rána umře?“ „Neumře, jen si potřebuje odpočinout, je strašně vyčerpaný,“ zaslechl přes zavřené dveře rozhovor majitelů penzionu.


Slunce pálí a já na trase osaměl. Přes noc jsem všechny setřásl, i když mi jejich tempo zpočátku přišlo příliš vysoké. Jsem sám, jsem na třetím místě. Závod je sice teprve v začátcích, ale nastalá situace mi vlévá čerstvou krev do žil. Nic nebolí, hlava naprosto svěží a nohy jedou jako nejvýkonnější písty.


Nejprve jsem přejel potůček Močidla a pak je celkem neočekávaně na louce spatřil. Dva tajemní jezdci vpředu dostali konkrétní podobu a jména. Dojel jsem Tomáše Pavlíka a Milana Černého z Prahy. Dotáhl jsem se na samotné čelo závodu. „Jedeme pomalu, ale jedeme pořád,“ prozrazují taktiku. Chvíli jedeme společně, ale jejich tempo mi připadá pomalé. „Milčo, nežeň tolik, tohle nejsou závody,“ mírní mé nasazení Tomáš. Jenže mně tohle tempo vyhovuje. Musím jet, dokud mi to šlape. Klukům ujíždím. Zhruba na stodvacátém kilometru se osamostatňuji v čele závodu. Obrátky zvyšuji na maximum, snažím se klukům co nejrychleji zmizet z dohledu, aby je přešla chuť mě pronásledovat.


Každá minuta k dobru se počítá. „Dobrý den, můžu vás předběhnout? Já strašně pospíchám,“ vpadnul jsem do krámku v Radíči jako velká voda a tři paní ve frontě mě s úsměvem pustily. Housky házím zepředu za dres, dvě kokakoly do zadních kapes na dresu. Snídat můžu i za jízdy. Z předchozích Loudání mám zkušenosti, že spánkem během závodu strávím devět hodin, drobnými zastávkami na kontrolních bodech dalších pět. Další hodinové přestávky na jídlo spočítané nemám. Čím víc eliminuji zbytečné prostoje, tím víc času mi zbude na spánek, a ten je na Loudání velmi důležitý.


Za přehradou Kamýk červená turistická značka opouští silnici. Taková malá předzvěst všeho zlého, co na trase čeká. Začíná se projevovat únava, hlava už není tak bystrá. Orientace v terénu maličko náročnější. Sem tam se červená značka schová, pak se zase objeví a najednou mám pocit, že jsem tudy už kdysi jel. A není to tak dávno. Asi před pěti minutami. Jenže to jsem jel v protisměru. Nezdá se mi to? Nezbláznil jsem se z horka? Kdepak. Bloudím! „Tak kamaráde, zastav a pěkně s klidnou hlavou si to rozeber,“ doluji ze sebe poslední zbytky logického uvažování.


Z osady Struhy stoupám vzhůru kopcem po široké panelové cestě. Koukám do mapy, mám to přímo před očima, přesto mi strašně dlouho trvá, než si to uvědomím. Podle mapy bych měl mít potok vlevo a já ho mám vpravo. Někde jsem přehlédnul odbočku. Takže zpátky, znovu a lépe. To správné stoupání ze Struh vůbec není široké a panelové. Stezka je úzká, zarostlá, nepříliš používaná. Tlačím. Kopřivy, trní, pot v očích, komáři, mouchy, ovádi a tuny další létající havěti. Nemám ani sílu nadávat. Vrchol kopce, na který mířím, má nadmořskou výšku 489 metrů a nese jméno Krchov. Jak příznačné. Sjezd do údolí Vltavy je za odměnu, schody vzhůru na hráz Orlické přehrady za trest.


Slunce svítí, větřík povívá, ve stínu lesa je příjemně. Kilometry blaženě přibývají. Tenhle úsek trasy je po cyklistické stránce laskavý. Občas se ohlédnu, ale po jiných Loudalech ani vidu ani slechu.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Expedice Libín 2012 - 2. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Expedice Libín 2... Honza V. 21. 10. 2012, 18:24
RE: Expedice Libín 2... Radek 19. 10. 2012, 23:18

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |