Safra... nepříjemná to komplikace. Ale mám štěstí – jako vždycky. Broňkovi dal košem zas Pepek, tak jsme to dali dohromady. Cesta auto-mobilem na fotbalové hřiště u Vilémova (74 km) byla památná tím, že celých 11 let jsem neutrpěl mořskou nemoc. Tenkrát to bylo na trajektu do Stockholmu. Na místo jsme dospěli hodinu a půl před startem. Času na regeneraci je teda tak akorát. Výhledy na lautr rovinu s Olomoucí snad až někde na horizontu jsou parádní.
Mapku s body, které musíme objet, dostaneme až na startu. Pozoruju dvojice, které vyjíždí před námi – místo aby bleskurychle vyrazily na trasu, zdlouhavě čumí do mapy, jestli jet sem nebo tam. To my nehodláme takto ztrácet cenné setiny vteřiny. U první etapy se fakt nemusí moc dumat. Klikatá trasa od lampionu k lampionu je vcelku jednoznačná.
V dědině Luká měníme mapku za rozlehlejší. Teď přijde to hlavní. Obdrželi jsme seznam bodů, jak je ten který hodnocen, abysme věděli který vynechat, a který stojí za to. Orientační závody mají proti prostým MTB maratonům to špecifikum, že nejedeš jen trpně podle šipek bez nároku na vrozenou inteligenci. Naproti tomu při orienťáku musíš zapnout hlavu – vydumat optimální trasu mezi lampiony. A specielně Orient Expres je svérázný orienťák.
Nejde o to objet všechny lampiony v co nejkratším čase, alebrž objet jich co nejvíc v časovém limitu. Ty vysoko hodnocené body jsou hůř dosažitelné. Je potřeba vymyslet kompromis.
Naplánovali jsme jen první tři body. Další trasu vymyslíme potom. Patnáctka je za 30 bodů. Kus po asfaltu, kus po krkolomné stezce, ale jede to relativně rychle. Číslo 16 je efektní jeskyňka, spíš tunýlek, ve skále na kopci. Další cestu volíme přes pole k devítce. Slunce svítí z modré oblohy bez jediného mráčku, ale teď v září už tolik nepeče. Pohoda. Trojka je za 50, ale zatraceně vysoko na kopci. Č. 4 a 5 jsme vypustili, páč jsou málo ceněné (chyba).
Spletitou kopcovitou cestou se pachtíme k šestce. Náhodou mně padl zrak na hodinky – ojojoj ! Půl páté a 7 minut je už za hodinu, a my tak daleko od cíle! V závodnické euforii jsme úplně zapomněli sledovat čas! Ale teď a tady – tak blízko u té šestky – to neotočíme, když nás stála už tolik námahy! To prodírání se houštím na zkratce k dědině Chobině že bylo zbytečné? Nikdy! Však tam (jako u té šestky, ne v cíli) budem za necelé půl hodiny!
Do cíle jsme se přiřítili více než 20 minut po limitu. Kdybysme tušili, že každá minuta nás bude stát 10 bodů! Tak to končí, když si jeden nepřečte pořádně pravidla. Kdybych jel s Evičkou, v kategorii cérka + ogar bysme skončili devátí – předposlední. Dvojice před náma získala trapných 40 bodů. My jsme získali 190! (A k tomu 210 mínus). Ovšem kdybych jel s Evičkou, nejspíš by bylo všechno jinak. Myslím, že by zvolila jinou trasu.
V naší kategorii ogar + ogar jsme dopadli líp - šestí - předpředposlední. Ogaři jsou zřejmě větší hazardéři. Kdesi jsem si přečetl, že jedna dvojka nebyla v cíli ještě v neděli dopoledne.
Orient Expres je prostě supr zážitek. Už včil se těšíme na příště.
Honza Vlasák
